Vyprávění paní Pilné, tkadleny z Valašska

V mírném ruchu malého městečka, kde každé prázdninové ráno začíná jinak, ale přesto stejně — šálkem kávy, kohoutím kokrháním a pohledem na hromádku „hadrů“, která čeká na nový život. Tam vznikají koberce, co mají duši. Ne podle katalogu, ale podle srdce. A právě o tom je tento příběh — o lásce k řemeslu, trpělivosti, dřině i radosti, kterou přináší práce rukama.

Jak to vlastně začalo

První stav jsem si koupila ze vzdoru. I když to byl jeden z mých mnoha snů, neuměla jsem na něj ani navinout osnovu, natož tkát. U příbuzných dříve klapal stav a moje zvědavost a chuť obnovit řemeslnou dovednost, byla silnější než strach z neznámého. A tak jsem hledala informace, ptala se, zkoušela a zase začínala. První koberec byl kostrbatý, ale byl můj.

Tehdy jsem netušila, že mě tkaní pohltí natolik, že se stane součástí mého života. Nejen jako koníček, ale jako řemeslo, které předávám dál.

Tkaní jako radost i rebelie

Baví mě, že si můžu dělat věci po svém. Netkám podle norem ani módních trendů. Můj koberec je vždycky originál. Barvy si vymýšlím podle nálady nebo na přání. Dělám si radost tím, co sama považuji za hezké. Někdy je to pastelový proužek, jindy divoká směs vzorů. A někdy jen obyčejná šedá — ale i ta, když je správně utkaná a umístěná do toho pravého prostoru, je krásná a jedinečná.

Kurz u mě

Když jsem poprvé nabídla kurz tkaní, měla jsem obavy. Ale zbytečně, lidi to bavilo a mě taky. Dnes už vím, že i když každý přijde s jiným očekáváním a představami o tkaní, odchází s něčím společným — s vlastním kouskem práce, na který může být hrdý.

Kurzy vedu tak, aby se každý cítil dobře. Nejde jen o techniku, ale o radost z tvoření. A taky o klid, který tkaní přináší. Když se člověk soustředí na ruce a osnovu, zapomene na všechno ostatní. Pro mě je to malá terapie. A soudím, že pro účastníky taky.

Látky, co dostanou druhou šanci

Pracuji hlavně s recyklovaným materiálem. Sbírám stará povlečení, ubrusy, zbytky látek — cokoliv, co má ještě pevnost a trochu šmrncu. Peru, stříhám, třídím. Je to pracné, ale dává to smysl. Každý pruh látky má svou historii, a když se spojí s jinými, vznikne nový příběh. Příběh v koberečku, který si někdo rozprostře doma pod nohama. Cesta do pokoje, do kuchyně, domů.

Srdce v každém kousku

Málokdy vyrábím na sklad. S radostí tvořím na přání. Každý koberec je jiný, v díle je vyjádřena má nálada i energie. Někdy se barvy střídají jako refrén v písničce, jindy je to klidná hladina. Lidi to poznají. Říkají mi: „Ten koberec má něco navíc.“ A já vím, že to „něco“ je prostě kousek mě.

Pokora k řemeslu a vděčnost

U tkaní mám opravdovou radost z práce. V dílně mám svůj svět. S pokorou přistupuji k materiálu, k času, dalším plánům i odkazu mých předků – k tradici řemesla, které bylo součástí valašských chalup od nepaměti. Tkaní se stalo mou další profesí, která mi přináší klid a určitý odpočinek, vkládá mou fantazii, tvořivost a část mé osobnosti do každého výrobku.

Když děláte věci srdcem, lidé to poznají. Pilná tkadlena – Petra Pilná ze Vsetína.